Zem, která nemá své nebe
Mrazivé podzimní svítání po úplňkové noci. Do stříbrné mlhy se jen pomalu prolínají první sluneční paprsky. Poslední květy levandule a měsíčku v bylinkové zahradě jsou zakleté námrazou. Starý hřbitov hospitalu zní ozvěnou dávných kroků a v rodové hrobce ještě stále svítí věčné světlo. Krajina pod dotekem slunečního tepla ožívá, sochy promlouvají a nad tím vším bdí nesmrtelná duše hraběte Šporka.
Víkend na Kuksu byl ve znamení objevování barokní krajiny. Takové hledání je možné, jen když se nedíváte pouze očima. Každé místo tady vypráví příběh. A každý příběh má řadu vrstev a významů. Je to putování krajinou vnitřní i vnější. Putování prastarým příběhem, který se začal v Betlémě. Tady se v Betlémě naopak končí. Braunovy sochy a reliéfy ohlodal zub času, ale jejich poselství zůstává stejně silné. Stačí se zastavit, ztišit myšlenky a nechat ho na sebe působit, ať už v aleji Ctností a Neřestí, nebo v Novém lese.
Právě tady se můžeme pokusit podívat na svět barokníma očima. Nemám o této době velké iluze, tak jako je nemám o žádném historickém období. Ale bohatství barokní kultury, architektury a pohled na svět, jehož důležitou součástí byla víra, nás i dnes může mnohé naučit. Připomenout nám důležitost onoho vnitřního rozměru, na který naše uspěchaná doba tak ráda zapomíná. Jako v nebi, tak i na zemi...
Další fotografie z Kuksu si můžete prohlédnout tady a tady.
Zem, která nemá své nebe
ztratila všechno, i sebe.
Zarůstá pastvou jen pro oko.
Proč jsi tak vzdálené, baroko?
(Baroko od Richarda Müllera)