Tajemné bytosti Gabréty
Listopadová Šumava v mlze a půvabu mrazivých rán ukazuje svou sílu tak, jako v žádném jiném období roku.
Oblast Horské Kvildy se před mnoha lety stala místem, kde začala moje cesta návratu k sobě a k vnímání, které jsem v dětství musela odložit, protože bylo příliš "jiné". Na své tehdejší setkání s místními bytostmi jsem nikdy nezapomněla. A letos se při podzimní návštěvě zopakovalo velmi výjimečným způsobem.
Dávné bytosti Gabréty, jak se tato krajina nazývala v keltských časech, o sobě dávají vědět i v naší moderní době.
Některé z nich našly místo v lidských bájích, pro jiné ani nemáme jméno. Šumavské pověsti jsou proto plné skřítků, čarodějnic i démonů, nikde v české kotlině jich prý není tolik. Hemží se to v nich obry, můrami, feksty, divoženkami, ohnivými muži a zdejší raritou jsou huckaufové - škrtiči, kteří skáčou lidem znenadání na záda. Pro tehdejší obyvatele tedy nebylo příliš bezpečné opouštět obydlí v noci, v mlze či zimě. O to víc byl nutný respekt k těmto tajemným jevům i silám přírody.
Když se v údolí Hamerského potoka začalo stmívat a já se radovala z příchodu opravdové tmy, jakou v hustě obydlených oblastech už nezažíváme, začala jsem intenzivně cítit jejich přítomnost. Vnímala jsem, jak vystupují z okolních lesů, toulají se po svazích Antýglu a blatech na Jezerní slati. Tenkrát před lety mě z takových vjemů zachvátila hrůza, protože byly nečekané a nové, ale tentokrát jsem stála na okraji lesa klidně, s uctivým pozdravem a pokornou žádostí o dovolení pobývat pár dnů v jejich království.
Odpověď přišla v podobě jednoho z nejtajemnějších zjevení Gabréty. Mezi stromy se ve večerním šeru objevila silueta stařeny s dlouhými bílými vlasy a jeleními parohy. Většina našich horských oblastí má své mužské vládce, z nichž nejznámější je Krakonoš. Ale tady je to jinak.
Šumavským hvozdům vládne prastará Swiza.
Někteří ji považují za lesní čarodějnici, jiní za druidku, nebo dokonce démona. Prý chodí oblečená ve vlčí kůži. Její původ je nejspíš ještě předkeltský, i když můžeme najít jistou podobnost s keltským lesním bohem Cernunem. Některé pověsti mluví o její krutosti, ale častěji se setkáme s tím, že je přísným, ale spravedlivým strážcem šumavské krajiny.
Bylo to poprvé, kdy se mi ukázala. Hleděla jsem na ni s úžasem a vnímala sílu a majestátnost, která z ní vyzařovala. Pokud bych neměla dobré úmysly, nebo se začala bát či vnitřně zpochybňovat její existenci, nebude mi tato krajina přístupná tak, jako když dostanu svolení. Před těmito starými silami není možné cokoliv předstírat nebo ukrývat. Vidí do nás jako do skleněného džbánu.
Nevím, jak dlouho jsme se dívaly jedna na druhou, ale když její postava začala pomalu mizet ve stínech a já se jí uklonila na rozloučenou, cítila jsem, že zde smím bezpečně kráčet po dávných stezkách. Dorůstající měsíc ozářil staré sejpy kolem potoka a noc, která následovala, byla klidná a spánek ničím nerušený.
Dala o sobě vědět ještě jednou, to když jsme se příštího večera s kamarádem procházeli po setmění cestou směrem na Zhůří. Byli jsme zabraní do hovoru a ani si nevšimli, kdy jsme vešli do lesa. A pak jsem náhle ucítila teplo, jako by mi někdo položil dlaň na temeno hlavy. Okamžitě jsem se zastavila. Můj společník byl překvapený, když jsem mu řekla, že se musíme vrátit, ale neprotestoval. Jasně jsem cítila, že tady už nemáme co pohledávat. Noční les je jejich královstvím a časem, kdy potřebují mít svůj klid. Nejen ti nehmotní, ale i zvířecí obyvatelé.
Oba další dny v šumavské přírodě byly naplněné vděčností za krásné okamžiky, setkání a příležitosti. A vědomím, že nás z lesních hlubin pozorují zářivé moudré oči té, která je starší než tyto hory.
Autorem ilustrace je Romany Soup Art.