O zázracích a putování
Víš, rozhodla jsem se, že půjdu tu pouť za tvoje uzdravení, napsala mi kamarádka začátkem června. Letos si totiž naplánovala projít 200 km úsek Svatojakubské cesty po části východočeské trasy. A pak, po našem setkání, se rozhodla putovat se záměrem. Jít krajinou za mě a místo mě, protože já nemůžu.

Potkaly jsme se na přelomu jara a léta, v době, kdy mi začínala třetí fáze dlouhodobé léčby. Bez pár týdnů to byl rok od chvíle, co jsem se tu diagnózu dozvěděla a život se mi obrátil naruby. Všechno se zastavilo a pak pomalu rozběhlo úplně jiným směrem. Některé věci přestaly dávat smysl, jiné ho naopak získaly. Ale většina toho těžkého a bolavého času byla o ukončování. Práce, plánů, snů, nadějí ... a vztahů.
Nic totiž neprověří mezilidské vztahy tak, jako vážná nemoc.
Mnohé dveře se zavřely, přišla jsem o většinu z těch, co jsem považovala za dobré přátele. Najednou jsem jasně uviděla, kde všude jsem stále ještě dávala příliš. Komu jsem za to stála, jen když ode mě dostával to, co chtěl. Pomoc, pozornost, čas, informace, energii... a já si často nelámala hlavu s tím, jestli se mi ta energie nějak vrací. U opravdových přátel se na tohle přece nehraje... nebo ano?
Jenomže teď už nebylo z čeho dávat. V nejtěžších dnech nebylo z čeho brát ani pro sebe. Najednou jsem potřebovala pomoc a tak se mnou někteří radši rovnou přerušili kontakt, abych po nich náhodou něco nechtěla. A to hodně bolelo. Jiní mi na začátku slibovali veškerou možnou podporu, ale jak se čas léčby prodlužoval a komplikace přibývaly, postupně vycouvali. Být v kontaktu s vážně nemocným člověkem není snadné a všichni přece mají své problémy a své životy. Chápala jsem to, ale nebolelo to o moc míň. Občas se mi zdálo, že jsem úplně vypadla z běhu světa a že na mě skoro všichni zapomněli, nebo hůř, přestali se mnou počítat.
Nakonec zbylo jen pár těch, co při mě stáli celou dobu a především ve chvíli, kdy jsem to opravdu chtěla vzdát. Tělo v nemocničním pokoji už nemělo sílu k životu a v duši byl jen klid a smíření. Mám ke smrti jiný vztah, než většina lidí. Nebojím se jí a nebála jsem se ani tehdy, právě naopak. O tom, co mě přivedlo zpátky, možná jednou napíšu, ale ne dnes. Dnes chci psát o tom, že putování vnitřní zimou a tmou, strachem a bolestí, nás vede těmi nejhlubšími zákoutími duše. A tam si stejně musíme posvítit hlavně my sami. Je krásné, když nás někdo aspoň občas doprovází s rozsvícenou lucernou, ale nejdelší kus cesty musíme projít s plamínkem vlastní víry a naděje.
Boj o život je nakonec vždycky osamělá mise. Ale taky zázračná, když si dovolíme to uvidět.
Když je vám zle tak, že můžete jenom ležet, máte spoustu času na cestování ve své vnitřní krajině. Musela jsem dojít až do míst, kde jsem předtím nebyla. Přerovnat a vyhodit spousty harampádí, i když jsem si myslela, jak mám za poslední roky vyklizeno. Musela jsem si uvědomit, jestli a jak chci vlastně žít. A co pro to bude potřeba udělat. Protože ta dosavadní strategie se neosvědčila a dovedla mě do stavu, ze kterého jsem onemocněla. Musela jsem překonat strach z toho, jaký bude můj život se všemi těmi následky, jak se uživím, když jsem musela skončit v práci, i z toho, jak budu vypadat po operacích a chemoterapiích. Strach z přerodu tak dramatického, že jsem se ho bála daleko víc, než smrti. A rozhodnout se, že i přes všechny tyto okolnosti chci pokračovat.
Strachy se občas objevují i teď. Tahle cesta ani zdaleka nekončí. Ale občas na ní potkám zázraky. Jsou to okamžiky, kdy všechno najednou dává dokonalý smysl. Uvnitř i venku. Jako třeba nečekaná setkání, kdy mi do té doby cizí lidé nabídnou pomoc ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Nejrůznější synchronicity, které se začínají objevovat víc a víc. Nebo právě ten krásný záměr poutní cesty, který mi oznámila kamarádka před měsícem. A všechny události, které se během jejího (našeho) putování staly.
"Myslela jsem, že půjdu za tebe, ale nakonec jsi šla spíš ty za mě. To je neuvěřitelný, člověče, jaký zázraky se děly," psala mi do zprávy poslední den pouti, ze které se vracela hluboce proměněná.Okamžiky, v nichž se navrací důvěra v život. A znamení, že jsem zpátky v jeho proudu.
Je jich čím dál víc. Díkybohu. Díky za malé i velké zázraky, které vyvažují ty měsíce bolesti a beznaděje. Díky za těch pár andělů v lidských tělech, kteří mě provázejí a podporují. Zatím ještě nemůžu putovat krajinou tak, jak jsem bývala zvyklá, ale o to víc putuju po krajinách vnitřních. Tvořím si novou cestu, sním nové sny a děkuju za každý den, kdy je mi o něco líp.
A taky čtu. Teď zrovna krásnou knihu od Katherine May s názvem Zimování, která má podtitul Hledání klidu v těžkých časech. Zimováním nazývá autorka ono dlouhé osamělé období, během kterého se vyrovnáváme se ztrátami, prožíváme bolest a jen pomalu se odrážíme ode dna. Zimuju a čekám, až ve vzduchu ucítím, že se vrací jaro.