Krása divokých koní

Procházím se mezi stíny a barvami soumraku nad vřesovištěm. Okamžiky ticha, klidu a míru uprostřed světa, který jsme dovedli na pokraj šílenství. Chtěla bych tu zůstat a poslouchat, jak si šeptají stromy. Jenom být. 

Prolínat se dál s touhle nádhernou krajinou, která mi vyprávěla svá tajemství i do snů během následující noci, kdy nad vřesovištěm svítil měsíc blížící se k úplňku. Nemohla jsem ani dospat, jak moc jsem chtěla být už zase venku. Cítit pod nohama probouzející se zemi, chladný ranní vzduch, naslouchat zvukům přírody a být součástí toho všeho. Chvíle, které mi přinášejí absolutní štěstí.

 V ránu plném ptačích hlasů slunce rozpouští stříbrnou jinovatku na zemi, ze které se rodí fialové květy konikleců. Opatrně našlapuju v loňské trávě, kde teprve začíná rašit nová zeleň a která ukrývá poklady v podobě jarních květin. První doteky jara mezi spoustou hnědých a šedých odstínů. Toulám se mezi osamělými kameny a skalkami s borovicemi a šípkovými keři. Tam, kde zní tiché kroky neokovaných kopýtek a dívají se sametové oči divokých poníků. Zdravíme se na dálku a já pečlivě dodržuju vzdálenost, která je jim příjemná, abych nerušila ranní pastvu. 

Tři dny v podivuhodné přírodě Národního parku Podyjí během časného jara byly jako malý zázrak. Vzácný čas, kdy je tu ještě téměř liduprázdno před další turistickou sezónou. Krajina se má čas nadechnout a v péči slunečních paprsků pomalu rozkvést do krásy a plnosti. Je ve své podstatě stejně divoká a křehká, jako zdejší exmoorští koníci. Když se je pokusíme ochočit a podřídit svým záměrům, ztratí své kouzlo.

Pastva je jedním z důležitých způsobů péče o chráněná území. Každý druh kopytníka spásá jiný typ vegetace a pro vřesoviště v NP Podyjí byli vybráni exmoorští koně. Stádo těchto divokých poníků sluší Havranickému vřesovišti stejně jako anglickým blatům. A přínos pastvy pro zdejší druhovou bohatost je nenahraditelný.

Na poníky se můžete podívat tady a rozkvétající koniklece najdete hned vedle.