Dary z hlubin
Na Dušičky chodíme uctít své předky na hřbitov. Ale tahle přelomová doba roku nám může dát daleko víc, když to dovolíme. Když překonáme podvědomý strach a podíváme se, co odhaluje rozpouštějící se závoj samhainového času.
Nedávno jsem prožila velmi hlubokou meditaci se svými předky. Jejím nejsilnějším okamžikem bylo, když jsem je viděla stát za sebou, všechny ty tváře ... některé známé, ale mnohé už dávno zapomenuté v hlubinách času. Tváře žen a mužů ztvrdlé těžkými osudy. Ano, rodové zátěže a traumata v obou mých rodech byly obrovské, ale mě v té chvíli napadla jediná myšlenka: Hrdinové. Všichni to byli hrdinové.
Cítila jsem obrovskou vděčnost za jejich dary, které se předávaly dál až do dnešních dnů.
Mnozí z nich měli na první pohled naprosto bezvýznamné životy, někteří zemřeli chudí, osamělí, zapomenutí. Tito lidé měli životní podmínky, které si my neumíme ani představit. O některých se tradovalo, že byli "zlí", nepřístupní, divní, někteří se rozhodli svůj život ukončit předčasně... A přesto to všechno byly úžasné duše, které nesly tíhu bolesti, strádání, strachu, beznaděje a navzdory tomu všemu předaly život dál.
Říkám si, jaká je to škoda, že si ze svátků lidé berou hlavně to povrchní a zábavné. Je to sotva pár let, co se u nás s Halloweenem začalo ve velkém, ale většina lidí po "záhrobní zábavě" skočila jak myš na špek a teď už se bez oslav neobejde snad ani mateřská školka. Bohužel, zase se tím komerčním pojetím trefujeme úplně mimo původní smysl tohoto svátku. V čase, kdy se děti (i dospělí) převlékají za strašidla, kostlivce a čarodějnice, svítí vyřezávané dýně a hororové dekorace... přichází nejsilnější období roku, které je zároveň hluboké i křehké, kdy se může mnohé uzdravit, ale i pokazit.
Je to období, v němž duše předků mohou navštívit naše domovy a my můžeme pochopit a uctít jejich dary.
Zkuste si představit, že už jste "na druhé straně" a pak se v dušičkovém čase rozhodnete jít podívat na členy své rodiny. Jak se budete cítit, když uvidíte pravnuky s kostlivci a duchy na tričku, mezi strašidelnými dekoracemi, jak sledují nějaký horor, dost možná bez jakékoliv vědomosti o tom, že jste vůbec byli součástí rodiny?
A jaké by to bylo, kdybyste u nich doma našli vystavené staré rodinné fotky, na kterých jste i vy, rozsvícené svíčky na vaši počest, a viděli rodinné posezení, kde se vzpomíná a vypráví se příběhy a osudy předků? Kde zaznívá i vaše jméno? V jaké atmosféře by vám bylo líp?
Je jen na nás, zda se necháme strhnout všeobecnými trendy, nebo půjdeme pod povrch a najdeme poklad.
Mluvíme s dětmi o našich předcích? Nejen o těch, na které se pamatují, ale i o takových, co žili a zemřeli ještě před jejich narozením. Vždyť kdy jindy uctít odkaz a památku svých rodů, než právě v tomto čase. Kdo nezná své kořeny, těžce hledá vlastní místo ve světě.
Mluvíme vůbec v rodině o smrti? O tom, že je přirozenou součástí života a tím, co nás učí dobře využít čas, který nám byl dán, i když jeho množství neznáme?
Mluvíme s dětmi, když se bojí duchů a strašidel? Uznáme jejich strach z neznámého a nadpřirozeného, nebo je uklidňujeme, že "nic takového není"? Mluvíme s nimi o tom, že mohou existovat i jiné světy a bytosti, které nemají hmotnou podstatu? Nebo zůstáváme někde mezi popřením a strachem?
Jak se říká - na co myslíme a čím se obklopujeme, to do svého života přitáhneme. Chceme v temném období roku přitáhnout do svých obydlí strašidelné bytosti, bloudící duše a temné energie? Nebo bytosti světla a požehnání svých předků, které nám pomůže o to víc rozsvítit své vnitřní světlo?
Já rozsvěcuji svíčky, dívám se do tváří předků na starých fotografiích a děkuju jim za život.
A duším, co bloudí, pomáhám najít cestu domů.